Když jsem byl na služební cestě, napadlo mne že by jsme s Darkmínou mohli dát dohromady povídku. Vše bylo jednoduché, dohodli jsme se na společném prostředí a postavách a pak vždy jeden něco napsal a druhý na to reagoval. A toto z toho vzniklo. Přeji příjemné počtení 🙂
Reaven: Je ráno a Anna se probouzí do dalšího dne na venkovském sídle s vědomím, že její život už nikdy o moc lepší nebude. Je to asi půl roku co byla přinucena svými rodiči se provdat za Sira Logshire. Ne nemiluje ho. A on jí také ne. Vzal si jí jen pro její věno. Které mu pomohlo splatit dluhy. Dlouho prosila rodiče, aby jí neprodávali, že si chce sama vybrat a vdát se z lásky. „Však ho časem budeš milovat“ řekl vždy otec. „A až mu dáš dítě, to tě přejdou takové hlouposti a budeš ráda.“ Jenže dítě nepřicházelo. Ze začátku si jí manžel bral na lože poměrně často, avšak již brzy si jí čím dál méně přestal zvát do pokoje. Za to čím dál častěji si vyrážel i na několik dní s přáteli do Londýna za zábavou. Přestal si jí postupně všímat. A Anna za to vlastně byla ráda. Většinu dní tak trávila na zahradě a s knihou v ruce se procházela. Netrvalo dlouho a Anna zaslechla rozhovor manžela s jedním s jeho přítelem, když procházela kolem jeho pracovny. Lord byl nepříčetný vzteky. Anna ač věděla, že to není správné poslouchala a škvírou v pootevřených dveří nahlédla dovnitř. Manželův přítel zrovna manžela uklidňoval. Z rozhovoru toho moc neslyšela. bylo toho však dost, aby pochopila, že obchodu se příliš nedaří. A že peníze z jejího věna již nejsou. Vypadalo to, že spolu vymýšlí plán. Mluvili hodně potichu. Anna se pokusila zaslechnout o čem se baví. Zaslechla jen něco o nějaké klinice a doktoru. Jak se však pokoušela zahlédnout víc, strčila do vázy která stála jen kousek vedle dveří. Ta se s rámusem rozbila. Viděla jak se manžel podíval ke dveřím. Jeho oči spočinuli na ní. ‚Určitě mě viděl‘ pomyslela si. I tak se dala na úprk do svého pokoje. Ničeho si po cestě nevšímala. Před dveřmi jejího pokoje jí však zezadu uchopili dvě silné ruce. Anna začala křičet. „Buď zticha! Drž už hubu ty děvko!“ řval na ní hlas jejího manžela. Cítila z něj whisky. Snažila se bránit kopala, ale nic nepomohlo. Otočil jí a přirazil zády na zeď. Začal jí škrtit. Snažila se mu vysmeknout. Škrábala. Kopala. Ale manžel stále držel. Anně začal docházet vzduch. Manžela začala slyšet jako by z dálky. Jen jako v mlze viděla jak se ho manželův přítel snaží odtrhnout od Anny. To bylo poslední co viděla. Pak už jen zdálky zaslechla „Vždyť ji zabiješ! Pamatuj na svůj plán!“ S tím definitivně omdlela.
Hlasy. Tlumené zvuky. ‚Co se to děje,‘ blesklo Anně hlavou. Zvuky stále zesilovali. Pokusila se otevřít oči. Ano šlo to. Zjistila že leží na hodně tvrdé posteli. Pokud by se tomu vůbec dalo říkat postel. Posadila se. Zjistila však že je to poměrně těžké. Na sobě měla svírací kazajku. ‚Proč,‘ vzápětí hned zjistila že v puse má roubík. „hmmmp mphh“ Bylo jediné co mohla vydat. Za chvíli se uklidnila a rozhlédla se. Byla v malé místnosti bez oken. A dveře s malou mřížkou. Více toho říct nedokázala protože světlo sem přicházelo jen tou malou mřížkou. Byla tak zabraná vlastními myšlenkami že si nevšimla blížících se kroků. Snažila si uspořádat myšlenky ale bylo to stále velmi obtížné. Ze zamyšlení ji probralo až slabé elektrické světlo které se rozsvítilo v jejím vězení. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupili dva muži. Jednoho poznala, byl to její manžel. Toho druhého však neznala. Byl zhruba ve stejném věku jako její manžel. Vypadal i že bude poměrně statný. Byl i o něco vyšší než její manžel. Dokonce by se jí i možná mohl líbit. Jen nebýt čehosi zlověstného co z něj čišelo. Anna nedokázala přesně určit proč z toho neznámého má strach, i když na pohled jí připadal tak sympatický. Možná za to mohl ten děsivý pohled kterým si jí prohlížel.
„Toto je doktor Brighton, který se tě pokusí vyléčit.“ začal vysvětlovat Lord. Pak se otočil na doktora s prosbou, že by se rád s manželkou rozloučil. Doktor pouze přikývl a odešel. „Miláčku, vidím ti na očích že nevíš o své nemoci. Víš, podařilo se mi pana doktora přesvědčit, s dostatečnou finanční podporou a se svolením, že může na tebe použít jakoukoliv metodu. Oficiálně si napadla svého manžela v záchvatu hysterie. S tím, že se u nás na venkově povídá, že jsi čarodějnice. Běháš nahá po lese a obcuješ s ďáblem. Čemuž osobně věřím, když se ti ke mně na lože nechce. Samozřejmě, že na čarodějnictví zde v Londýně již nevěří a tak se ti za něj ani nic nestane. Zato napadení svého manžela je již poměrně vážná věc. Nikdo ti neuvěří že to není pravda. Prostě máš hysterické záchvaty, ze kterých si nic nepamatuješ a mám i ochotné svědky co mi to dosvědčí. Neboj bude tu o tebe dobře postaráno. Pan Brighton je v tomto věhlasný. Prý využívá novinku jménem elektroterapie a hypnózu. Ale do všeho tě jistě zasvětí rád osobně.“ Naklonil se nad Annu a políbil jí na čelo. S těmi slovy odešel. S jeho odchodem se i její vězení ponořilo do tmy.
Anna nevěděla co má dělat. Nejdříve plná vzteku řvala a snažila se uvolnit z kazajky. Ovšem ta nepovolila, stejně tak roubík nepropustil víc jak jen slabé zvuky. Pak už se zmohla jen na pláč a nakonec ani na ten ne. Nakonec vysílením usnula.
Ráno jí probudil přísný ženský hlas. „Vstávej čarodějko musíš se najíst, za chvíli si s tebou přijde promluvit doktor.“ Anna otevřela oči a viděla jak se nad ní sklání sestra. Byla určitě jen o několik let starší než ona sama. Vlasy schované pod bílou čepicí. Celá v bílém. Volné dlouhé šaty místy ušpiněné jí sahaly až na zem a tak kompletně zakryly nohy. Tělo měla sevřené v těsném korzetu pod prsa, které tak byly pěkné tvarovány. Pohled však měla přísný a její tmavě hnědé oči dávaly jasně najevo kdo je tu pánem. „Tak vstávej, bude to?“ S těmi slovy poměrně surově posadila Annu a sundala jí roubík. „Musíš se najíst, ale nesmím ti sundat kazajku. Rozumíš? Takže žádné hlouposti nebo se roubík ihned vrátí na své místo a ty budeš hlady. I když umřít hlady by tě nejspíš pan Doktor nenechal. Má své způsoby jak někoho nakrmit i násilím.“ S těmi slovy si sedla na židličku, které si Anna do teď nevšimla a do ruky vzala misku s něčím co má být nejspíše jídlo nejisté barvy, vůně a nejspíše i chuti.
Darkmina: ‚Co se to děje? Vůbec nechápu kde to jsem a co tady vůbec dělám. Doufám, že se to brzy vysvětlí a budu moct odtud odejít, i když na tom místě, kterému bych měla říkat domov to není o moc lepší. Být po boku toho tyrana je také hrozné. Kdyby to bylo jen trochu možné, přála bych si rozluku, ale on to nedovolí.‘ „Prosím, pomozte mi, vůbec nevím kde jsem. Ale co vím jistě, že sem nepatřím. Věřte mi!“
Reaven: Úsměv který se objevil sestře na obličeji dává Anně jasně najevo, že to slýchá každý den. „Mě se nemusíš snažit přesvědčit, to si nech na doktora. A teď koukej jíst.“ S tím ti podává k puse plnou lžíci čehosi, co rozhodně není vábné.
Darkmina: „Ne, vážně. To je omyl, manžel se mě chce zbavit, tak mě nechal umístit sem.“
Reaven: „Dobře já ti to rozhodně věřím, teď ale otevři pusu, nebo budeš mít v puse něco jiného než jídlo.“
Darkmina: ‚Poznala jsem, že mi ta žena nevěří. Budu si muset promluvit s někým, kdo mi uvěří. Teď budu muset zatím dělat co mi řeknou.‘ Poslušně jsem otevřela pusu.
Reaven: „Šikovná“ s těmi slovy ti dá lžíci do pusy. Hmota bez chuti ti leží v puse. Snažíš se jí polknout, ale jde to jen ztuha. Takhle to jde pořád dokola dokud není miska prázdná. Pak se beze slova zvedne a odejde i se židlí z pokoje. Ihned za ní se dveře zavřou a zarachotí zámek.
Darkmina: ‚Co to je? To se nedá vůbec jíst. Nikdy jsem nejedla nic tak odporného, jenže ona nedá pokoj než to všechno sním.‘
Když je miska prázdná, ona se zvedne, ani se na mě nepodívá a odejde. Je mi na zvracení, vážně mi ta neidentifikovatelná hmota neudělala moc dobře.
Chce se mi zvracet, snažím se to zadržet, ale nejde to. Je mi vážně špatně a pozvracím se.
Reaven: Teď vyčerpaná ležíš na něčem čemu se nedá příliš říkat postel a k tomu cítíš ten smrad. Začínáš mít i hlad, už ani nevíš kdy si měla naposled normální jídlo. A stále nikdo nepřichází.
Darkmina: ‚Je to vážně šílené, chtějí snad, abych se zbláznila? Co mám dělat? Ráda bych se najedla, ale nějakého normálního jídla a žízeň mám také. Ale jak někoho přivolat? Zkusím zavolat. „Haló, prosím. Potřebuji pomoc.“
Reaven: Voláš, avšak nikdo nepřichází. Po nějakém čase kdy už skoro nemůžeš křičet to vzdáš. Po čase který ti přijde jako věčnost se otevřou dveře a do nich vejde Doktor Brighton. Podívá se na tebe a pak na nepořádek co si udělala. „Tak vám nechutnalo naše jídlo? Myslíte si, že jste něco víc než ostatní tady?“ Pak se jen rychle otočí a křikne směrem ke dveřím. „Umyjte ji a připravte na první sezení.“
Darkmina: „To ne, já jen… Ale vy my také nebudete věřit jako nikdo tady, když řeknu, že sem nepatřím. Můj manžel mě sem dal pro mě z neznámého důvodu. Sezení? Co tím myslíte?“
Reaven: Tvojí první otázku jen přešel mlčení. „To brzy poznáte, ale nejdříve vás musíme připravit.“ S těmi slovy do tvojí cely vejdou dva silní muži, kteří okamžitě zamíří k tobě a každý tě popadne z jedné strany a silou tě táhnou z cely.
Darkmina: ‚Než jsem stačila panu doktorovi vůbec něco říct, ti dva muži mě dost surově táhli pryč.‘ „Ne, nechte mě. Kam mě to vedete?“
Reaven: Bez jediné odpovědi tě táhnou dál kolem dalších cel. Doktor celou dobu jde za vámi. Nakonec tě odvlečou do velké místnosti. Drsné ruce ti konečně sundávají kazajku. Konečně volné ruce. Zjišťuješ že pod kazajkou máš jen velmi slabé látkové bílé šaty. Zazní doktorův jasný a stručný rozkaz „Svléknout!“
Darkmina: ‚Táhnou mě nějakou chodbou, kde je mnoho dveří, které vypadají stejně jako od mé cely. Ale moc nemám šanci si to prohlédnout, protože ti dva muži mi to neumožní. Nakonec se ocitám uprostřed velké místnosti, neprohlížím si ji, protože mě od toho odradí ti surovci, kteří mi dost nešetrně sundají kazajku. Mé zjištění, že pod ní jsem velmi spoře oblečená mě moc nepotěší.‘
Doktor těm dvěma hrubiánům rozkáže, aby mě svlékli. ‚To snad není možné.‘ „Ne, to si nemůžete dovolovat. Já přeci nejsem blázen ani čarodějnice, jak si tedy můžete ke mě dovolovat takové věci?“
Reaven: „V tom případě se svlékněte sama. Ale rychle nebo to udělají tady hoši. A myslím že ty si to i užijí.“ Oba dva poskoci se pousmáli.
Darkmina: „Ale proč se musím svlékat? Nikdo mi nevysvětlil proč tady vůbec jsem. A nebudu se svlékat a ti dva na mě už nesáhnou nebo budu ječet a také se budu bránit.“
Reaven: „Já tu nejsem abych zodpovídal Vaše otázky madam. Věřte, že vše tu děláme pro vaše zdraví. A to i když se to může zdát surové a bude to nejspíše nepříjemné. Možná si myslíte že nejste nemocná ale to si myslí většina pacientů tady. A pokud budete křičet klidně můžete. Pokud to již bude otravné může se stát že se Vám ve Vaší krásné pusince opět objeví roubík.“ Při posledních slovech vydal i gesto. Oba dva poskoci se k tobě vydali.
Darkmina: „Tak mi tedy alespoň řekněte co mám za nemoc. Protože já nepociťuji, že bych byla nemocná.“ ‚Už zase se ke mě blíží ti dva neomalenci, co mám dělat?‘
„Počkejte prosím, dobře svléknu se, ale sama a ti dva ať z místnosti odejdou.“
Reaven: Pan doktor se jen pousměje. „Vy jste nepochopila, že tu nerozkazujete, dokonce ani nekladete otázky. Vy jen plníte rozkazy. Váš manžel z vás chce mít na slovo poslušnou a oddanou manželku, která bez řečí plnění všelijaké přání a až odsud budete odcházet věřte, že vaše hysterie zmizí a budete tou ženou jakou si váš manžel přeje mít.“ Zatímco posloucháš doktora, oba poskoci neustále kráčí k tobě. Jeden tě rychle popadne zezadu a druhý ti začne sundávat šaty.
Darkmina: „Můj manžel je blázen, který si mě vzal jen kvůli penězům. A rozhodně se kvůli němu nebudu podrobovat nějakým pokusům. Vždyť to není…“
Najednou na sobě cítím drsné ruce, které mě sevřou pevně jako kleště. Druhý muž mě svléká, braním se co můžu, ale nemám šanci. Nakonec jsem úplně nahá a má důstojnost se také vytratila. Po tvářích se mi koulí slzy, nevšimla bych si jich, kdyby nestékaly na mou holou pokožku. Jsem potupena.
Reaven: I přes slzy si všimneš jak si tě doktor prohlíží. Jeden z poskoků tě pořád drží, zatímco druhý kouká na tvoje prsa. Vypadá to že si na ně chce sáhnout. „Opovaž se!“ zazní přísný doktorův hlas. Poskok se stáhne. „Strčte ji pod sprchu.“ rozkáže poskokům. Ty tě odtáhnou do kouta kde na tebe pustí ledovou sprchu. „Pořádně se omyjte. Za chvíli pro vás někoho pošlu.“ S těmito slovy odejde.
Darkmina: ‚Všimla jsem si, že doktor, o kterém jsem si myslela, že bude jiný než ti dva, je úplně stejný. Stojím zde nahá a on mě okukuje jako nějakou běhnu. Alespoň mě zachránil před tím otrapou, který by udělal kdo ví co, kdyby tady doktor nebyl. Ani na to nechci pomyslet.‘
„Ááá.“ zavřísknu, když se mé pokožky dotknou ledové kapky. Je to jako by se mi do kůže zabodávalo tisíce jehliček. Nenávidím to tady. Stojím pod sprchou a pláču a potom mě to napadne. Doktor odešel, mohu se tedy pokusit o útěk, ale vždyť jsem nahá, kdybych tady běhala nahá, tak bych jen potvrdila manželova slova.
Pokud budete chtít, abychom pokračovali, tak napište 🙂
Reply