Vyhodnocení hlasování o povídku

Cože? Hlasování? To není možný, vždyť žádné hlasování tu nebylo.

Asi něco podobného si teď většina z vás říká. No tímhle si na sebe asi ušiju bič, ale prozradím vám, že bylo. Bylo pěkně schované, ale hlavně bylo před více jak rokem. Chcete důkaz? Klikněte na tenhle článek z 18.5.2018. Nebo možná radši neklikejte, je to děs. Samé sliby a kde nic tu nic. Takže jestli většina z vás zapomněla, že něco takového proběhlo, nebojte já na to zapomněl zcela bezpečně. A jelikož se nenašla žádná živá duše co by mi to připomněla, musel jsem si vzpomenout sám.

Na tomto odkazu tedy najdete výsledky. Jak vidíte ani mnoho zúčastněných nebylo. Jak vidíte o prvenství se dělí hned tři různé povídky. Povídku Unesený jsem v podstatě přetransformoval do naší povídky Cindy. Jsou tam jiná jména a v roli únosce je jen jedna žena. Děj povídky měl být však velmi podobný. A stále existuje šance, že děj bude pokračovat.

Dále stejný počet hlasů dostala i povídka s pracovním názvem Přátelské hrátky a Fanfiction nejspíše ze světa HP. O chlup hůře si vedla povídka Přeprogramovaná. A stejný počet lidí hlasoval i pro to abych pokračoval především s povídkami s Lady Raven. To jsem jim doufám splnil v posledních týdnech 🙂 Ostatní možnosti dostali po jednom hlase nebo žádným a těm se dnes věnovat tedy nebudu.

Ale, aby dnešní článek nebyl jen pouhým tlacháním, rozhodl jsem se že vám zde napíšu začátky každé z povídek, kromě Uneseného a Lady Raven. A budu rád pokud mi v komentářích či na sociálních sítích dáte vědět, která se vám nejvíc líbí a měl bych jí tedy více rozpracovat. Samozřejmě můžete mi i dát vědět, že by jste přeci jen rádi viděli úplně jinou povídku, například toho Uneseného 🙂

Jen vás musím upozornit, žádnou z těch povídek nemám více do detailu rozmyšlenou, natož abych věděl jak ji ukončím (jako to stále nevím ani s Lady Raven 🙂 ) V každé z těchto povídek se nejspíše dříve či později objeví nějaký latex a nejspíše budou více či méně ulítlé. Takže přeji příjemné počtení.

Hilly Pergers a Kámen Rozkoše

Konec prázdnin se nezadržitelně blížil a mě se nechtělo do školy. Asi jsem byla jediná. Kdo by se přece netěšil do té kouzelné školy v Bradavicích. Tam kde studoval ten slavný Harry Potter co porazil Voldemorta. Nevím zda to bylo tím, že mezi kouzlama jsem vyrůstala už od mala. Nebo zda to bylo tím, že jsem přeci jen už na to byla stará. Nejspíš to bylo tím, že těch šest let co jsem v Bradavicích zažila nebylo nejpříjemnějších. Mrzimor, moje kolej do které mě zařadil Moudrý klobouk dlouho školní pohár nevyhrála ani z ní v poslední době nevzešlo moc velkých kouzelníků co by se v kouzelnickém světě proslavilo. A já si za těch šest let nedokázala najít kamarády a většinou jsem byla cílem žertíků spolužáků z jiných kolejí, především pak ze Zmijozelu. Ale nemyslete si, že do Nebervílu chodí jen samí správňáci. I tam se našlo několik hajzlů co si na mě zasedli. Nikdy to naštěstí nebylo nic vážného, alespoň jsem si to namlouvala. Ikdyž ke konci ročníku se začali ty žertíky stávat trochu zvláštní. Jedním z nejoblíbenějších žertíků kluků bylo, že mi díky jednomu kouzlu, vždy když jsem kolem nich prošla, nadzvedvávali sukni. Jedním z posledních jejich žertíků bylo, že se mi uprostřed hodiny začala smršťovat sukně. Nevěděla jsem jak to zastavit a tak mi nezbylo než vyběhnout ze třídy. To už mi však sukně toho moc nezakrývala. Vyběhla jsem celá rudá a za sebou slyšela smích snad celé třídy. Samozřejmě po cestě jsem narazila na Filche, ten starý otrapa ještě stále na škole dělal školníka. Samozřejmě mě ihned zastavil aby se dozvěděl jak to že nejsem na hodině. Pak mu však oči skĺouzly na mojí sukni a rozšířili se mu. Zpanikařila sem a utekla jsem ještě než mi stihl dát nějaký trest. Stál tam jen s otevřenou pusou. Do konce ročníku jsem se mu musela vyhýbat. Nevím proč si na takové žertíky vybrali mně. Asi, že jsem byla samotářská, bez kamarádů. Navíc bych neřekla, že jsem nějaká krasavice, možná jsem jen začala bejt vyspělejší dřív než většina holek. Do začátku ročníku chybělo už jen pár dní, když mi dorazil dopis…

Klub L

“Vnímáš?” Šťouchla do mě Lenny, moje přítelkyně. Všichni u stolu se na mě podívali a začali se smát. Ani nevím proč. “Jo jasně, že vnímám.” Podíval jsem se na Lenny a nemohl jsem si odpustit dát jí pusu. “Ale no ták, dejte s tím pokoj.” Řekl se smíchem v hlase Libor. “Vím, že jste spolu krátce, ale nemusíte nám to předhazovat.” “Vždyť taky můžeš políbit Leu, ostatně sedí vedle tebe.” Opáčil jsem a podíval se na Leu. Ta zrudla jako rak a sklopila oči. Byla to snad nejstydlivější osoba, kterou jsem znal. A byla to škoda, protože holka to byla pěkná, jen kdyby se uměla trochu odvázat. Libor nám však vyprávěl, že v soukromí, tak stydlivá není. “Nechte toho vy dva. Radši mi řekněte, že už jste sbalení na příští týden.” Řekla Linda. Další z osazenstva stolu. Vedle ní seděl Luboš, který koukal do mobilu a jen tak pokračoval, tam kde Linda začala. “Jo, snad nikdo z vás nezapomněl, že v pátek odjíždíme na chatu.” Když to dořekl zvedl zrak od telefonu a každého z nás zkontroloval pohledem. Všichni jsme přikyvovali a ujišťovali ho, že na to přeci zapomenout nemůžeme. Luboš a Linda zařizovali naší týdenní společnou dovolenou již několik let v řadě. Tento rok jsme měli jet do jedné chaty, kterou vlastnila firma v které pracoval. A domluvil nám zde týdenní pobyt. Chata to měla být obří a všech nás šest se tam mělo vejít bez problémů. Podobné akce plánovali spolu. Pět z nás se znalo již téměř od mala. Luboš se svojí Lindou, Libor a jeho Lea, já a moje nová přítelkyně Lenny. Moje přítelkyně se k nám přidala teprve nedávno, ale do party zapadla celkem dobře. “Eh, Luboši, jen mi připomeň, jaký, že je přesný plán.” Ne, že bych ho plán neznal, ale věděl jsem, že Luboš je ve svém živlu, když může něco vysvětlovat. “To mi bylo jasný, že to zapomeneš.” Prohodil Luboš a ihned pokračoval. “Lenny, prosím tě vezmeš si ho na starost?” “Na to se můžeš spolehnout” Řekla Lenny a podívala se na mě. Luboš jen protočil očima a pokračoval ve vysvětlování. “Odjezd je v sobotu v devět ráno. Na oběd se stavíme cestou a odpoledne by jsme měli být na místě. Jídla bude na místě dost, aby jsme tam vydrželi měsíc. Vemte si sebou pohodlné oblečení, ale nemusíte to přehánět. Nejbližší město je hodinu cesty od chaty. Ale nebojte na, zábavu pro vás máme připravenou.” Nadechl se a pokračoval. “A nezapomeňte, tento rok to bude velký, nechci proto vidět žádný výmluvy, a omluvenky nebereme.” Nakonec jen dodal. “A nezapomeňte, letošní heslo je, co se stane na chatě, zůstane na chatě.” A spiklenecky se podíval na Lindu. Ta trochu zrudla a podívala se radši na druhou stranu. Zbytek večera probíhal aniž bychom se věnovali naší dovolené. Před zavíračkou jsme tak rozpustili náš klub L. Nebyla to žádná šifra nebo tak, vlastně v tom nebylo nic záhadného nebo mystického. Jen prostě naše jména začínala na L. Všichni si myslely, že jsem si Lenny nabrnkl hlavně kvůli jménu. No ikdyž popravdě, ve skupině byla jedna černá ovce. Já. Milan, ale všichni mi říkali Liško…

Přeprogramovaná

Brzy mi mělo být čtyřicet a byla jsem vdaná za neurovědce, který byl o několik let starší než já. Poslední dobou nám to však v manželství moc neklapalo. Děti jsme neměli a on teď poslední dobou trávil všechen čas zavřený ve svojí laboratoři kterou měl v suterénu a kam mi zakazoval chodit. Ne že bych se o to někdy snažila. Vlastně poslední dobou jsem si užívala jinde. Omlouvala jsem si to tím, jak mě zanedbává můj vlastní muž. Můj nový objev byl pohledný mladík. Ještě nezkušený a já ho ráda zaučovala do tajů lásky. Musím se přiznat, výčitky jsem již dávno neměla a nebyl to můj první milenec. Když teď nad tím přemýšlím ty jsem měla snad vždy. A jelikož manžel vydělával dost, já jsem do práce chodit nemusela. A tak jsem měla dost času o sebe pečovat. Ano byla jsem jedna z těch nafintěných bohatých paniček. Ale nevadilo mi to. Ráda jsem se oblékala stylově a svůdně. Měla jsem ráda když se na mě upínali oči všech mužů okolo. A já si tak pořád připadala sexy. Zrovna jsem se vracela od milence, manželovi jsem samozřejmě řekla, že jdu cvičit, což nebylo tak daleko od pravdy, když mě manžel překvapil v kuchyni. Když jsem se nad tím zamyslela posledních několik dní jsem ho vůbec neviděla. Vůbec se své laboratoře nevycházel. A teď najednou seděl v kuchyni, popíjel, a vypadal… šťastně?! To se mu moc nepodobalo. Posledních několik let, když nebyl ve své laborce, byl většinou nervózní a mě si sotva všímal. A teď taková změna. Přemýšlela jsem co se děje. “Miláčku, děje se něco?” začala jsem opatrně. “Drahoušku. Jen oslavuji.” “A co slavíme?” Nahnula jsme se k němu přes stůl a předstírala zvědavost. Popravdě mi jeho vynálezy nic neříkali a já čekala opět jen další snůšku nesmyslů. Ale za ten život který jsem měla to stálo. “Když už se ptáš. Naše výročí přece. Přece si nezapomněla.” Zapomněla, proto jsem raději mlčela. Nejspíš mu bude stejně stačit když se s ním dnes vyspím. Nechápejte to špatně, manžel se mi pořád líbil. Na vědce a jeho věk si poměrně dokázal držet fyzičku. Ne, že by byl jako můj vysportovaný koloušek, ale přeci jen ještě nebyl k zahození, pokud tedy vyšel ze své laborky. A v posteli byl manžel vždy třída. Asi jsem divná, ale byl to jeden z důvodů i proč jsem si ho ještě jako začínajícího vědce vzala. “Pojď, chtěl bych ti ukázat dárek.” Vybídl mne. Usmála jsem se za něj. Vzal mne za ruku a pomalu mne vedl k suterénu. “Dárek mám v laboratoři.” “Ale tam si mi nikdy nedovolil jít.” Podivila jsem se. Usmál se na mě. “Aby sis nezkazila překvapení, přeci.” To jsem opravdu nečekala. Nevím proč, ale dojalo mě to. Sešla jsem po schodech do suterénu. Moc jsem však neviděla. Místnost osvětlovalo pouze světlo z monitorů u zdi. Došla jsem doprostřed, kde bylo zvláštní křeslo. “Co to je? Kdepak máš ten dárek pro mě.” zeptala se. Začínala jsem být dopálená. “To má bejt jen nějakej vtip?” “Ale žádný vtip.” Ozval se manželův hlas těsně za mnou. “Ale nikdo tu nemluvil o dárku pro tebe. Tohle je dárek pro mne a ty, ty si jeho součástí.” Nechápala jsem to,
nedávalo to žádný smysl, ale moc dlouho jsem nad tím přemýšlet nemohla. Zezadu na krku jsem ucítila štípnutí a než jsem se otočila, můj svět se propadl do tmy…

2 komentáře u „Vyhodnocení hlasování o povídku

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *