Letní brigáda – Povídka na přání

„Už před nějakým časem nás jeden náš čtenář poprosil zda bychom nenapsali něco na téma latexová služka. Inu popravdě trvalo nám to déle než jsme si mysleli, ale nakonec se snad povedlo. Doufáme hlavně, že jsme splnili zadání 🙂 A pokud máte i vy nějaký nápad na povídku, nebojte se nám napsat. Třeba vám vaše přání někdy v budoucnu splníme :)“

„Nakonec jsem se poněkud rozepsal a tak jsem povídku rozdělil. Dnes tedy první část. Je to spíše jen takový úvod bez nějaké výraznější erotiky, snad bude bavit i tak. Zatím nemám v plánu začínat novou sérii dokud neukončím Službu u Lady Raven. Ale kdo ví. 🙂 “

---

Byl horký červen a Lenka už se pomalu těšila na prázdniny, když její máma vážně onemocněla. Z těšení se na prázdniny byly najednou starosti. Jak zaplatit její matce nákladnou léčbu a přitom si ještě vydělat dost na to aby mohla dál studovat. Lenka zvažovala různé možnosti, od studia na dálku, přes přáci při škole až po odložení studia. Nic z toho se jí nezamlouvalo a především nebyla si jistá jestli nějakou dobře placenou práci dokáže sehnat.

Bylo to po oslavě jejích 21 narozenin, kdy za ní přišla její kamarádka Gábina.

„Ahoj, slyšela jsem to o tvé mámě. Je mi to líto.“ Začala Gábina opatrně.

„Díky.“ Špitla Lenka a pokusila se o úsměv. Nerada o tom mluvila a ani nechtěla ničí lítost. 

„Slyšela jsem, že sháníš brigádu, nebo nějakou práci přes léto.“

„Jo, to je pravda. Ty bys o něčem věděla?“

„No… věděla. Ale nezáleží to jen na mne. Tu brigádu jsem původně dostala já, ale myslím, že ty jí potřebuješ víc.“ Lenka chvíli jen koukala a pak Gábinu objala.

„Počkej.“ Usmála se Gábina.

„Vždyť ani nevíš o co jde. Navíc ti ani nemůžu slíbit, že tě vezme.“

„To je fuk i tak ti děkuju za tu možnost.“

„Dobře, dobře. Beru to jako, že tě to zajímá. Pojď si někam sednout a já ti řeknu o co jde.“

---

Gábina s Lenkou seděli ve své oblíbené kavárně. Bavili se o škole, filmech a samozřejmě došlo i na kluky a vztahy. Lenka, ale už začínala být nedočkavá.

„Tak už mě nenapínej a povídej. Co je to za práci?“

Gábina se nenápadně rozhlédla po kavárně, snad jestli je někdo neposlouchá. Nejbližší zákazníci seděli o dva stoly dál a obsluha zrovna obsluhovala venku.

„Dobře poslouchej. Jedná se o práci pro jednoho boháče z města. Jde o práci v jeho vile přes celé prázdniny. Ten pracháš je pěkně vybíravej, jen tak si tam nikoho nevezme. Navíc vždy si vybere jednu holku ze třeťáku nebo čtvrťáku z naší školy a vždy jen na jeden rok. Znovu již nikdy nesmí sloužit. Ale může za sebe doporučit náhradnici. Ta sice má projít jistým pohovorem, ale co jsem slyšela ten je více méně jen formální. Proč to tak je, tak to netuším. Asi to bude pořádnej podivín. Vlastně ani nevím co je přesnou náplní práce. Jedná se o práci služebné. Ale za ty peníze co nabízí, bych byla ochotná udělat cokoliv, to mi věř.“

„A jak to, že nevíš o jakou práci jde? Předpokládám, že znáš nějakou holku co tam byla.“ Zeptala se Lenka.

„Tu nabídku na pohovor jsem dostala díky Renatě. Minulej rok tam byla. Letos přerušila studium a jela celej rok cestovat po světě a užívat si. Ale co přesně tam dělala mi neřekla. Prej to je i ve smlouvě, že o tom nesmí nikdy mluvit.“

„To by se přeci nemohl dozvědět.“

Na to Gábina jen pokrčila rameny a pokračovala.

„Nevím co v tý smlouvě je, rozhodně to vypadá, že se o tom rozhodně bojí mluvit.“

„No jo, ale když je tak obtížný se dostat byť jen na pohovor, jak můžeš vědět že mě vezme?“ Zeptala se Lenka.

„To nevím, to už bude na tobě. Rozhodně jsem ochotná přenechat ti svoje místo v tom pohovoru a dát ti tu šanci.“

„Já nevím jestli tohle můžu přijmout.“

„Musíš. Neboj nedělám to zadarmo.“

Pomrkla Gábina šibalsky na Lenku.

„Jak to?“

„Očekávám, že příští rok doporučíš mě a navíc, že mi alespoň řekneš o co jde.“

„No to není zas tak hrozné a kdy že je ten pohovor?“

„Zítra.“

„Cože? To si mi nedala moc času. A kolik, že platí za ty dva měsíce?“

Gabča se naklonila k Lence a zašeptala částku. Lenka vytřeštila oči.

„Zítra to musí vyjít!“

---

Druhý den byl pro Lenku jako v mlze. Nedokázala se pořádně soustředit. Přemýšlela nad blížící se pohovorem a věděla, že nemůže selhat. Ty peníze potřebuje a hlavně je potřebuje její matka. Měla by i dost na dokončení školy aniž by se musela starat o nějakou práci při studiu. Ne, to prostě musí vyjít! Rozhodla se, že se obleče atraktivně, ne však příliš aby nepůsobila nepatřičně. Přeci jen nevěděla co si může dovolit. Kolová sukně nad kolena. V tomhle horku by uvítala klidně i kratší, a pár jich v šatníku měla, ikdyž je již nějaký čas nepoužila, K tomu bílá halenka s krátkým rukávem. Pohrávala si s myšlenkou zda nenechat doma podrsenku, a jak moc si halenku rozepnout. Ale rozmyslela si to. Musí přeci působit profesionálně. Nakonec upravit její dlouhé špinavé blond vlasy. A trochu makeupu, který zvýrazní její zelené oči a rtěnka která ukáže, že má krásné rty a její úsměv bude nepřehlédnutelný. Boty nakonec zvolila na malém podpatku. Nerada nosila podpatky, ale přišlo jí, že k jejímu outfitu se budou hodit. Byla připravená vyrazit.

---

Po cestě přemýšlela jaký její nový zaměstnavatel asi bude. Byla tak zamyšlená, že si nevšímala pohledů, především mužů, kteří ji míjeli. Dokonce ignorovala i to, že se začal zvedat vítr a vypadalo to, že se blíží bouře. Z přemýšlení ji nevyrušil ani hrom. Až první kapky jí probraly. Přidala do kroku, nerada by moc zmokla. Dům kde měla mít pohovor byl však na druhé straně města. Když dorazila do čtvrti kde byl její pohovor začalo již silně pršet a cítila jak začíná být promočená.

Čtvrť byla plná honosných domů a vil. Přemýšlela jestli zde vůbec někdy byla. Možná jednou? Nebylo zde nic zajímavého. Všude ticho. Domy byly většinou schované za vysokými ploty aby udrželi ostatní venku. Nikdy v žádném z takových domů nebyla, ani nikoho z této čtvrti neznala. Přesto teď před jedním stála. Její pečlivě zvolený outfit byl celý mokrý a její tak upravený vzhled byl ten tam. Stála tam celá mokrá a třásla se zimou a nervozitou. Hlavně už chtěla být rychle vevnitř, pryč z toho mizerného deště. Zazvonila. Ozval se bzučák a ona tak mohla vejít brankou na pozemek jejeího, jak doufala, budoucího zaměstnavatele. Přeběhla poměrně dlouhou cestu na práh k domu v rychlosti, aby déšť nenapáchal ještě větší škody, nebo v to alespoň marně doufala. Na prahu domu byla alespoň částečně krytá před dešětěm. Snažila se tak, alespoň trochu dát do pořádku. Zrovna ve chvíli kdy si uvědomila, že její bílá halenka deštěm zčásti zprůsvitněla se otevřely dveře.

V nich však nestál žádný starý morous, čehož se bála, či mladý bohatý princ jako z telenovely, v kterého naopak doufala. Ne, vlastně tam nestál žádný muž. Byla to nejspíš jedna ze služebnictva. Snad jen o něco málo let starší žena. Lenka by jí netipovala určitě více jak třicet. Že patří ke služebnictvu Lenka nepochybovala, kvůli jejímu úboru. Byl jak z různých filmů. Klasický úbor franzouzkých služek. Možná Lence přišel trochu vyzývavější než byl ve filmech, a materiál určitě nebyl klasický. Vlastně se docela leskl a přitom to nevypadalo, že by byl mokrý. Neměla však čas se tomu déle věnovat.

• 

• 

• 

„Přejete si?“

„Měla bych tu dnes mít pohovor na služebnou přes prázdniny.“

Žena si jí rychle prohlédla od hlavy k patě a pokynula jí aby šla dovnitř.

„Ano, už vás čekámě. Ale myslela jsem, že dnes má dorazit někdo jiný.“

„Víte, kamarádka nemohla a poslala mě.“

„Máte asi vážně dobrou kamarádku. Dobře následujte mě.“

Služebná ji vedla na druhou stranu domu a přitom se jí Lenky ptala na všechny možné otázky a po každé odpovědi si něco poznamenala do bloku, který se jí objevil v rukách aniž by si Lenka všimla odkud. Otázky se týkaly všeho možného. Od klasických jako jaké je její jméno, kolik jí je, až po zvláštnější třeba jaké má alergie a především jestli nemá alergii na latex. Několik se dokonce týkalo i jejího intimního života a jejích sexuálních partnerů. Když už se otázka stávali intimnější, měla chuť Lenka se sebrat a odejít. Pak si vzpomněla na peníze a její nemocnou matku. Tohle jí nemohlo odradit. Vždyť to byli jen otázky. Tak neochotně odpověděla. Přesto jí to, ale nedalo a tak se zeptala.

„Co to je za otázky, k čemu vám je vědět jaký typ kalhotek nosím?“

„Omlouvám se, jedná se bohužel o otázky na které se vás musím zeptat. Nebojte se však. I já jsem musela na podobné odpovědět. A chápu, že teď máte chuť utéct. Popravdě většina kandidátek, mě přerušila již dříve. A některé beze slov odešly.“

„Takže to byl jen takový test?“

Na to služebná neodpověděla. Místo toho však řekla. „Teď se prosím tady posaďte a počkejte dokud za vámi nepřijdu a neuvedu vás Pánovi.“

S těmi slovy služebná zmizela za dveřmi a Lenka tak zůstala sama ve velké místnosti. Místností prošli tolik, že nepochybovala o tom, že zpátky ke dveřím na ulici by sama bez pomoci jen tak netrefila. Čas utíkal a jí se otázky které dostala od služebné trochu rozležely v hlavě. Určitě to musel být nějaký její vtip nebo test. Pak si uvědomila, že o panu Brücklinovi mluvila jen jako o Pánu. Třeba taky bude muset. Vlastně vždyť to bude asi normální, že služebnictvo říká svému zaměstnavateli Pane.

„Začínám být asi trochu paranoidní.“ Pomyslela si a rozhodla se, že trochu prozkoumá místnost ve které se ocitla. Až teď si uvědomila, že místnost vypadá trochu jako čekárna. Několik křesel podél zdi. Uprostřed místnosti stolek. A v jednom rohu knihovnička. Na zdi několik obrazů. Vypadali staře. Nikdy takové obrazy neviděla. Působily na ní temně, aniž by dokázaal říct proč. Až po chvíli si uvědomila, že se jedná v podstatě o obrazy zobrazující různé sexuální aktivity. Přišla k jednomu obrazu „Znásilnění Kallistó Zeusem“ zněl název. Nevěřícně vytřeštila oči. Zase se jí vrátily všechny pochyby. Gabča by se jí určitě vysmála, ale už byla rozhodnutá, že odejde. V tom se však otevřely dveře.

„Pán vás nyní přijme.“

„Oh, … eh pardón. Už jdu.“

---

Pan Brücklin byl muž ve středních letech, nejspíše kolem 40. Krátce střižené vlasy a tvrdé rysy v obličeji mu dávali na vážnosti a přísnosti. Lenka však musela uznat, že to mohlo být mnohem horší. Nakonec přeci jen je tady za prací, ne aby motala hlavu nějakému boháči. Rozhodně jí však nepřišel odporný, určitě vypadal, že o sebe dbá a udržuje se v dobré kondici. A to se jí líbilo.

„Dobrý den, já jsem…“

„Já vím, já vím.“ Pronesl pan Brücklin. „Děkuji Marie, můžete odejít. A ty děvče pojď blíž. Já tě neukousnu. Posaď se tady.“

Lenka pořád stojící u dveří se pomalým krokem vydala ke stolu za kterým seděl pan Brücklin. Snažila se mu dívat do očí a vyjadřovat svou rozhodnost. Jeho pohled však nevydržela a musela sklopit hlavu. Jen proto, aby zjistila, že její halenka je stále částečně průhledná. Zrudla a zachvátila jí panika. Úplně na to zapomněla. Určitě si jí teď prohlíží. Najednou nevěděla kam dát ruce. Měla chuť dát si je na prsa a tak se částečně zakrýt, nechtěla však ještě více na to upozorňovat. Raději si tedy rychle sedla do křesla naproti panu Brücklinovi.

„Vidím, že jste pořádně zmokla.“ Prohodil pan Brücklin.

V tu chvíli by se Lenka nejraději propadla do země.

„Zkrátíme to tedy. Ostatně vše důležité mám již od Marie. Myslím, že vás mohu přijmout.“

Lenka nevěřila svým uším. To bylo vše? Prostě zmoknout? Pomalu zvedla hlavu a podívala se na pana Brücklina.

„Samozřejmě pokud budete souhlasit a podepíšete smlouvu. Jsem si vědom, že moje smlouva je trochu obsáhlejší než je obvyklé. Dám vám čas do rána aby jste si ji pročetla a podepsala.“ S těmi slovy k ní přisunul poměrně objemný štos papírů.

„Zavolám Marii aby vám dala nějaké suché oblečení, čaj a připravila pro vás koupel. A pokud budete se smlouvou souhlasit a podepíšete, můžete začít od zítra. Marie vám případně vše vysvětlí a ukáže.“

„To je vše?“

„Ano, můžete jít.“

„Dobře, eh.. děkuji… eh.. Pane?!“

Zdálo, se jí, že se pan Brücklin trochu pousmál. Nic však neřekl jen jí pokynul, že může odejít. Lenka vzala smlouvu a téměř v úklonu vycouvala z místnosti. Aniž by vlastně věděla proč. Za dveřmi jí už čekala služebná co jí přivedla. Teď už věděla, že se jmenuje Marie. Vůbec nechápala kde se tam tak rychle vzala. Vždyť jí pan Brücklin nemohl stihnout ani zavolat.

„Pojďte za mnou do kuchyně. Udělám vám čaj a najdu něco na sebe.“

Lenka šla jako opařená za Marií a smlouvu tiskla k sobě.

„To si pořádně pročtěte. Doufám však, že podepíšeš.“ Usmála se Marie. Lenka úsměv opětovala.

---

• 

• 

V kuchyni Lenka dostala čaj.

„Měla by jste sundat ty věci co máš na sobě, alespoň tu hrozně promočenou halenku.“

„To je dobrý, není mi zima.“

„Jsme tu jen my dvě, a jak koukám, nemáte se za co stydět.“ Řekla Marie s úsměvem.

Lenka se začervenala a pomalu si začala rozepínat halenku. Pak jí podala Marii, ta jí na oplátku podala deku, kterou přes sebe Lenka okamžitě hodila.

„Přeci se přede mnou nestydíte.“ Pousmála se Marie.

„Ne, to ne, ale byla mi zima.“ Zalhala Lenka.

Marie chvíli již dál nenaléhala a raději nadhodila jiné téme. „Mimochodem, nemohli bychom si tykat? Přeci jen věkově od sebe nebudeme mít moc daleko a pak možná budeš moje nová kolegyně, ikdyž jen přes prázdniny.“

„Ale, jistě. Ráda. Jsem Lenka a ráda tě poznávám“ Řekla Lenka a podála Marii ruku.

„Marie.“ Špitla Marie, chytla Lenky ruku a rychlím pohybem ji objala a dala pusu na tvář. Lenka stála chvíli jak opařená. Rychle se, ale vzpamatovala a vrátila Marii pusu na tvář.

„Ani nevíš jak jsem ráda, že mohu s někým mluvit normálně. Každému musím vykat. Ostatně tebe to také čeká. Ne, že by mi to vadilo. Ostatně je to mou součástí, ale občas se člověku zasteskně promluvit si s někým jako se sobě rovným.“ Začala vysvětlovat Marie.

„To naprosto chápu. Jak dlouho vlastně děláš u pana Brücklina?“

„Nastoupila jsem hned po škole. Byla jsem zde také na jednu letní brigádu jako ty teď, zrovna když jsem končila školu a už jsem tu zůstala. Bylo to před čtyřmi… ne vlastně už pěti lety. Hrozně to tu utíká.“

„Takže si taky chodila tady na vejšku?“

„Jo, chodila. Zdá se mi to celá věčnost.“

Lenka s Marií se pak ještě dlouho bavili o všem možném. Byly najednou jak dlouholeté kamarádky. Lenka byla ráda, že tam Marie je. Marie pak přinesla Lence jedny letní šaty.

„Tyhle byly moje oblíbené, myslím, že ti padnou. Vezmi si je, ať ti není zima. Já vlastně nosím už skoro už jen tuhle uniformu.“

„To jsem se vlastně chtěla zeptat. Je to zvláštní uniforma. Určitě to není obyčejný materiál.“ zeptala se Lenka.

„Ne, to není. Je z latexu. Oblíbený materiál pana Brücklina. Snad ti to nevadí.

„Nevím, nikdy jsem žádný na sobě neměla, ale myslím, že si ho ráda zkusím.“ Usmála se Lenka.

„Určitě se ti to bude líbit, neboj. Připravím ti večeři a ukážu ti tvůj pokoj kde budeš spát.“

„Měla bych jít asi domů.“

„Nesmysl, vždyť venku pořád prší. Navíc Pan Brücklin si přeje, aby jsi dnešní noc strávila zde a pokud jeho nabídku na letní brigádu přijmeš, budeš moct alespoň začít již ráno.“

„Ale moje máma o mě bude mít jistě strach. S tím jsem vůbec nepočítala.“

„Tak mámě zavolej. Určitě jí to vadit nebude, pokud jí to vysvětlíš. A byla by škoda přijít o tak super brigádu a peníze jen kvůli tomu, že by se maminka bála, ne?“ Řekla Marie škodolibě.

„Jo, máš asi pravdu.“

„Tak pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“

S těmi slovy odvedla Marie Lenku z kuchyně. Nešly moc daleko. Pokoj byl trohu zastrčený v rohu domu, jen kousek od kuchyně. Už na pohled Lence přišlo, že tahle část domu je pro služebnictvo a nikdo kdo v domu bydlí tuhle část moc nenavštěvuje. I chodba k jejímu pokoji se jí zdála úzká a temná. „Alespoň to nebudu mít do kuchyně daleko.“ Pomyslela si Lenka.

„Tak tohle bude tvoje království. Teda pokud se rozhodneš tu přes léto pracovat.“ Ukázala Marie Lence malý pokojík s postelí s nočním stolkem, psacím stolem se židlí a malou skříňkou na oblečení. Světlo do pokoje mohlo pronikat pouze jedním poměrně malým oknem.

„Není to nijak velké, ale věř mi, stejně zde moc času trávit nebudeš.“ Řekla Marie. „Na vezmi si smlouvu a přečti si ji. Teď připravím večeri panu Brücklinovi a pak přijdu s večeří sem a najíme se spolu. A pak ti ukážu zbytek domu. Co ty na to?“

„Dobře. A taky zavolám tý mamce. Určitě už má o mě strach.“

„Jo jasně.“

A Marie byla pryč. Lenka se rozhodla, že nebude meškat a zavolá mamce. Hovor se nakonec protáhl, protože Lenka musela popisovat a vyprávět vše snad desetkrát než byla její matka spokojená. Věděla, že jí samozřejmě brigádu ani pobyt zde nezakáže, přeci jen už byla Lenka dospělá a dost stará aby se mohla rozhodovat sama. Ale měla mamku ráda a věděla, že má o ni jen starost. Když dotelefonovala, uvědomila si, že se jí chce hrozně na záchod. Problém byl, že nevěděla kde ho najít. Když, ale chtěla vyjít z pokoje a nějaký zkusit najít zjistila, že je zamčeno. „To se mi snad zdá.“

„Haló. Marie? Jsem tu zamčená. To není vtip. Haló.“ Zdálo se jí celou věčnost než Marie přišla a odemkla.

„Jé promiň.“ Omlouvala se hned Marie. „Jsem naučená ten pokoj zamykat, že jsem to musela udělat automaticky co jsem odsud odešla.

„Jo, dobrý. Záchod?!“ Odpověděla Lenka a zrudla.

„Jasně. Pojď za mnou ukážu ti,“ Marie vzala Lenku za ruku a vedla jí na konec chodby.

„Tady. Počkám venku.“

„Díky.“ Špitla Lenka a zmizela v poměrně pěkně zařízené koupelně se záchodem. Nebyla to velká koupelna, ale nechybělo zde nic důležitého. Dokonce koupelna měla i vanu. To Lence ke spokojenosti stačilo. Doma žádnou neměli a ráda tak využívala každé chvíle kdy si mohla užít koupel ve vaně. Už teď se těšila až ji vyzkouší.

Pak se Lenka vrátila zpět do pokoje kde na ní čekala Marie. Tím malým oknem procházelo čím dál méně světla a tak si rozvítili. Bavili se o všem možném, samozřejmě přišla řeč i na pana Brücklina a práci.

„Přečetla sis tu smlouvu? Podepíšeš?!“ Zeptala se Marie.

„Vlastně ještě ne.“

„No moc času nemáš. Za chvíli bychom měli jít spát, budeme vstávat brzy. Určitě si to alespoň prolétni, ale nemáš se čeho bát.“

„Dobře, vidím jak si tady spokojená. Myslím, že podepíšu. Ale řekni mi něco o mých povinnostech, co budu dělat.“

„To jsem ráda, že chceš tady pracovat. Co se povinností týče, ty jsou různé. Náš den bude začínat v půl šesté. Máme hodinu a půl na to se obléci a připravit na naší službu.“

„To je poměrně dost času ne?“

„To, ano. Ale pozor. Pan Brücklin opravdu dbá na hygienu a není radno nic podceňovat. Zítra si však tak brzy ještě vstávat nebudeš muset. Snídani připravím sama a po snídani sdělíáš panu Brüklinovi zda přijímáš jeho nabídku na brigádu.“

„Dobře.“

„Tak jak ti asi došlo až budeme připraveni na službu, rychle se nasnídáme a připravíme snídani panu Brücklinovi. Po snídani je většinou chvíle času na úklid domu a pak hned připravovat oběd. Po obědě můžeme většinou mít hodinu volno. Pak opět úklid či jiné potřebné práce, příprava večere a pak už je většinou volno. Občas pan Brücklin pořádá různé večírky kdy je potřeba naší obsluhy, ale jinak po večeři budeme mít volno.“

„To nezní tak hrozně.“

„Neboj není, určitě to zvládneš.“ S těmi slovy Marie vstala a vydala se ke dveřím. Lenka šla za ní ji vyprovodit. Vyšly z Lenčina pokoje.

„Můj pokoj je tady hned vedle tvého. Kdyby si měla nějaké dotazy ohledně smlouvy nebo čehokoliv jiného, či potřebovala s čímkoliv pomoct. Neboj se a klidně se přijď zeptat.“

Pak Marie Lenku objala. Lenka objetí opětovala. Kdyby se otočila mohla vidět jak pan Brücklin stojí na konci chodby a kouká na ně, nabo vlastně spíše na Marii s tázavým pohledem. A možná by si povšimla, že Marie na jeho pohled odpovídá jemným pokývnutím a úsměvem. Než se však Lenka měla šanci otočit, byl pan Brücklin pryč.

„Ještě jedna věc.“ Zašeptala Marie Lence. „Je ti asi jasné proč si pan Brücklin bere na brigádu jen mladé ženy z místní unoverzity, že? Řekněme, že se rád na ženy dívá, ale má i poněkud nenechavé ruce. Měla by si s tím tedy počítat. Pamatuj si, ale že nemusíš dělat to co sama nechceš. Dobře? Pamatuj si to! Pan Brücklin by neudělal nic s čím bys byla proti. Je v jádru hodný a milý, neboj.“

Lenka přerušila objetí.

„No, dobře. Myslím, že odrazit se o sebe dokážu postarat.“

„Dobře jak myslíš, chtěla jsem jen abys to věděla. Ale pozor i odmítnutí má svou cenu.“

„Jak to myslíš?“

„Přečti si tu smlouvu a všechno se dozvíš. Neboj není se čeho bát.“

Marie se otočila a zmizela ve svém pokoji. Lenka chvíli jako přibitá. Byla úplně zmatená. Co to mělo znamenat? Po chvíli se vrátila do svého pokoje rozhodnutá, že se bude muset podívat do smlouvy pořádně. Začala ji tedy studovat, nic zajímavého nebo podezřelého na prvních stránkách nenašla. Pak začala být už hodně unavená. I tak se překonala a pokračovala ve čtení. Až najednou usnula.

---

Probudil jí až blesk, který osvítil její pokoj a především hlasitý hrom, který byl jeho součástí. Muselo uhodit někdě blízko. Lenka si uvědomila, že má hroznou žízeň. Napije se a pak se vrátí k dočtení té smlouvy. Vydala se tedy pomalu do kuchyně. Sklenice našla až ve třetí skříňce. Jednu si vzala a napustila si do ní vodu. Venku to zatím vypadalo, že se bouře uklidnila. Bylo ticho. Lenka pomalu upíjela vodu ze sklenice. Pak najednou zaslechla nějakou ránu. Šlo to zevnitř domu. Vyšla z kuchyně. Zastavila se a poslouchala. Za chvíli znova. Byla si jistá jde to z patra. Vydala se tedy pomalu po schodech. Všude byla tma a Lenka nechtěla rozsvicet světla. Ostatně nechtěla aby jí chytli přitom jak v noci bloudí po domě. Co by si tak pan Brücklin pomyslel.

Když vyšla do patra zastavila se a poslouchala. Stálá nehnutě asi minutu Ikdyž jí to přišlo skoro jako hodina. Už se chtěla otočit a jít zpět do svého pokoje s tím že si s ní jen pohrávali její smysly. V tom však zase něco uslyšela. Ne však ránu. Spíš nějaké vykriknuti. Ženský hlas. Vydala se za hlasem. Nebo spíše směrem kterým si myslela odkud ten výkřik přišel. V půli chodby se opět zastavila a zaposlouchala se. Nějaké zvuky se ozývaly ze dveří napravo od ní. Přišla blíže a dala hlavu ke dveřím aby lépe slyšela co se odehrávalo za nimi.

Slyšela nějaké tlumené zvuky. Začala pomalu rozeznávat mužský hlas. Nerozuměla tomu co ten hlas říkal ale byla si jistá že za dveřmi musí být nějaký muž. Nejspíše pan Brücklin protože žádný jiný muž v domě nežil, alespoň co věděla. Kromě mužského hlasu však bylo slyšet z pokoje ještě něco. Nějaké tlumené mumlání a… Vzdechy?! Chvíli stála před dveřmi a rozhodovala se jestli nenakouknout dovnitř. Alespoň trochu otevřít dveře. Co když se uvnitř děje něco nezákonného. Ale co když se uvnitř nic zlého neděje a ona bude za zvědavku co se po nocí plíží po domě a nakukuje do pokojů? Musela se rozhodnout a rychle. Každou chvíli co stráví rozhodováním jí hrozilo že bude odhalena. Její zvědavost nakonec zvítězila. Přeci jen si byla jistá že předtím slyšela ženský výkřik a tak cítila zároveň i jistou povinnost se podívat zda je vše v pořádku.

• 

• 

Pomalu otevřela dveře. Nejprve jen trochu, ale tou malou skvirkou nic neviděla. Otevřela tedy o něco víc. Z toho co jí škvírka umožnila spatřit poznala že se jedná nejspíše o ložnici. Viděla totiž část postele. Postel vypadala že bude velká. Byla s nebesy. Více však z místnosti neviděla. Pak spatřila něco co nečekala. Co jí vyrazilo dech. Na posteli někdo byl. Nebo to bylo něco? Ne rozhodně to byl člověk. Byl však celý v černém lesklém materiálu. Leskl se podobně jako Mariina uniforma. Latex! Uvědomila si Lenka ihned. Latex zahaloval osobu na posteli včetně hlavy. Jen oči byly vidět z latexové masky. V puse měla roubík. Ano byla to žena, to poznala podle prsou které latex spíše ještě zvýrazňoval. Pak si uvědomila že ta žena má na sobě uniformu. Stejnou jako měla Marie. Ale té byly vidět ruce a nohy.  Tato žena však měla ruce i nohy také uvězněné v latexu. Bylo evidentní že pod uniformou má ještě jednu vrstvu latexu která halí celé její tělo. Navíc ta žena ns posteli klečela, ruce měla vzhůru. Pak si Lenka uvědomila že je má pripoutane k nebesům postele. Navíc žena se pohybovala v určitém rytmu. Až po chvíli jí došlo že žena nekleci jen tak. Ale že klečí nejspíše na nějakém muži. Nad jeho klínem. Může si nejprve nevšimla protože ho zakrývala sukně z uniformy a zbytek kryl její omezený výhled. Více se bála dveře otevřít. Bylo evidentní že tady v pokoji probíhá sex. Velmi zvláštní a fascinující sex. Celý ten pohled jí tak fascinoval že jen zůstala stát a zírala s otevřenou pusou. Cítila že se jí zmocňuje vzrušení z toho pohledu z myšlenky že ona by mohla být tou na té posteli. Podobné myšlenky rychle zahnala. Už chtěla zavřít dveře a vrátit se do pokoje, když se její oči setkali s očima té ženy. Byla si jistě že jí žena zahlédla. Nijak to však na sobě nedala znát. Nezačala vyvádět, či naznačovat že je někdo pozoruje, aby si toho muž všiml. Naopak, upřeně se jí zadívala do očí. Udělala několik velkých rychlých a rázných pohybů. Prohla se v zádech a zaklonila hlavu. Lence bylo jasné že ta žena právě dosáhla velkého vyvrcholení. Rychle zavřela dveře. Ani nevěděla jak se vrátila zpět do pokoje. Pořád před sebou měla tu scénu. Tu ženu. Pořád viděla jak se rozkoší svíjí a prohýbá se v mohutném orgasmu. Nevěděla proč ale v tu chvíli si přála aby tou ženou mohla být ona. Pak Lenka usnula.

Pokračování příště….