Takový (ne)normální život – Kapitola 1.

„Kurva! Kde mám podle tebe vzít asi 200 táců?! Seš normální? Jak sbohem?!…. Počkej!…. Opovaž se… Jestli zavěsíš, přísahám, že tě…. Kretén, kretén.“ V telefonu už se dál ozývalo jen ticho. Marii bylo jasné, že je konec. Hodila s ním do rohu, bylo slyšet jak mobil tvrdě narazil na zeď a spadl s hlasitým žuchnutím na zem. Nevěděla jestli si ho zničila, teď jí to bylo jedno. Věděla, že telefon za to nemůže a že později nejspíše tohoto činu v afektu bude litovat, ale teď jí to bylo jedno. Potřebovala si vybít vztek. Ne jen, že jí její životní láska, tedy alespoň si to tak myslela, opustila. Navíc jí to její milované zlato nechalo na krku dluh. Dluh, který neměla šanci splatit. Měla teprve několik měsíců po škole. Nezaměstnaná. A jen s platem brigádnice v kavárně se rozhodně neuživí. Natož, aby zvládla platit podnájem. Nejspíš se bude muset poohlédnout po něčem menším. Ten debil, kvůli kterému se rozhádala s celou rodinou, jí nasliboval růžovou budoucnost. Jak se o ní bude starat. A, že se nemusí bát, když všechny ty smlouvy budou na její jméno, že on se postará. Teď byla na vše sama a navíc se dozvěděla, že si její „milý“ vzal na její jméno půjčku.

Její drobná postava se třásla vztekem před monitorem. Její blonďaté vlasy jí padaly do jejího vždy upraveného krásného obličeje. Nyní tak krásně nevypadal. V monitoru zahlédla svůj odraz. Ty nazelenalé uhrančivé oči, malá pusa, kterou lemovaly krásné plné rty.

Ne ještě jí to vše nedocházelo, vždyť ani nevěděla kolik platí nájem, nevěděla nic. Potřebovala se uklidnit. Najednou měla nutkání jít nakupovat. Musela se tomu nápadu zasmát. Ano, vždy když se potřebovala uklidnit pomohlo jí nakupování. Někdy stačila kabelka, jindy boty, někdy třeba jen pěkná rtěnka. Dnes věděla, že i kdyby vykoupila celé nákupní centrum, pořád by to nestačilo. Navíc neměla tolik peněz, aby jí to stačilo na uklidnění. Předtím si vždy na podobné výlevy brala kreditku toho hňupa. Teď už měla jen tu svojí.

Zhluboka dýchala, její hruď se díky tomu divoce pohybovala tam a zpět. Ale nakonec se jí přeci jen díky tomu podařilo trochu uklidnit. Dostatečně na to, aby se jí podařilo přihlásit do jejího bankovnictví. Trochu se jí ulevilo, stále tam měla své peníze. Nejspíše i dost na to, aby tento měsíc přežila, nebo si to alespoň myslela. Znovu jí začala hlodat myšlenka na to si koupit, alespoň něco malého. Ne, musela tomu odolat. Půjde se raději projít, stejně neměla co jiného na práci.

Rychle se tedy převlékla do něčeho více sexy, než byli její legíny a tílko. Kde kdo by mohl namítnout, že byla sexy už v tom, ale to bylo její oblečení pro doma, v tom jí nikdo nemohl venku vidět. Propadla by se hanbou. Rychle se oblékla do červené kolové sukně s vysokým pasem. K tomu nakonec vybrala přiléhavý top končící nad pasem, to celé doplnila kabelkou a boty na podpatcích. Ještě upravit poničený make-up a vlasy a hotovo. Před odchodem si ještě vzpomněla na telefon. Telefon měl viditelnou prasklinu přes displej, ale naštěstí fungoval. I tak nevěděla jak dlouho s tím prasklým displejem vydrží. Po cestě z domu se na sebe ještě jednou podívala. Cítila se sexy, měla ráda když se tak cítila. Věděla, že ostatní na ní koukají někdy skrz prsty. Věděla, že jí občas považujou za děvku, ale názory cizích lidí jí nezajímaly. Bylo pro ni důležité, že ona se cítila dobře.

Marie nevěděla kam jde. Hlavně chtěla ven, procházela se bezcílně v tom letním parnu, dokud jí nezačaly bolet nohy. Jako by tomu osud chtěl, Marie zjistila že stojí před obchodním domem. Brala to samozřejmě jako osud a zamířila tam. O několik hodin později seděla na lavičce před obchodním domem. O několik tašek těžší, ale o několik tisíc na účtu levnější. Pomalu jí pocit radosti z nakupování vyprchal a realita na Marii začala pomalu dopadat. Z ničeho nic se dala do pláče.

„Marry? Seš to ty? Co se stalo?“

Marie zvedla hlavu. Před ní stála vysoká černovláska. Marie si setřela slzy a chvíli ji trvalo než v oné ženě poznala svojí spolužačku a hlavně kamarádku ze základky.

„Zuzko?“

Černovláska přikývla, sedla si vedle Marie a objala jí.

„Tak dlouho jsem tě neviděla. Co se ti stalo?“

Marie se jí svěřila se vším. To nakonec bylo to co potřebovala. Sice Zuzku dlouho neviděla, ale věděla, že jí může věřit. Ostatně momentálně jí to bylo jedno, byla jen ráda, že se někomu může svěřit.

Zuzka si chvíli Marii prohlížela a její nákup. „Marry to je opravdu hrozný co se ti stalo. Mám tě ráda a ráda bych ti pomohla. Ostatně vypadá to, že máš více problémů. Vlastně možná mi deš zrovna do rány. Mám tu nedaleko jeden obchod. Celkem mi prosperuje a hledám někoho, kdo by prodával místo mne. Já bych se tak mohla věnovat další části mého podnikání. Netvrdím, že plat bude největší a že si budeš moct žít na vysoké noze, ale myslím, že na pokud se trochu uskromníš, mohla by si zvládnout vše poplatit i ten dluh.“

Marie jen nevěřícně koukala.

„Zuzi, to… to bys pro mě opravdu udělala?“

„Samozřejmě! Sice jsme se dlouho neviděli, ale jsme pořád kámošky. A jak jsem říkala, zrovna někoho opravdu sháním, a ty evidentně potřebuješ nějakou stálou práci.“

„No popravdě jsem si nepředstavovala, že budu dělat prodavačku. Tomu jsem se snažila vždy vyhýbat.“

„No nemyslím si, že by sis mohla příliš vybírat.“

„Asi máš pravdu… A co vlastně prodáváš?“

„A co kdyby jsi se šla podívat? Můj obchůdek je kousek odsud.“

„Tak pojďme!“

Marie šla se Zuzkou a po cestě si povídaly o minulosti. Nepovídaly si však dlouho.

„Tak tohle je moje.“

Ukázala Zuzka na vchod u kterého se zastavily. A začala odemykat.

„To je…“

„Jo… sexshop.“

Marie stála jak opařená.

„Copak, přece by ses tu nečervenala.“

„Ne, to ne. Jen bych to do tebe neřekla.“

Zuzka se jen zasmála a otevřela dveře. Pak Marii ukázala celý svůj obchod, vysvětlila jí co všechno by musela dělat. Marii překvapilo, že se vlastně nejedná jen o prodávání výrobků, měla by z části na starost i e-shop, nákup zboží. Marii se z toho točila hlava. Popravdě, celé jí to připadalo jako moc práce. Ale ty peníze opravdu potřebovala.

„Tak co? Bereš to?“ zeptala se Zuzka

 Nahrávání ...