Vítězná povídka

Zde je vítězná povídka od autorky Týny, od které jsme dostali souhlas se zveřejněním.

Po světě chodí spousta párů s větším věkovým rozdílem, ale když je věkový rozdíl už méně obvyklý, musí se oba skrývat, tabuizovat svůj vztah a přesunout ho z veřejnosti jen do soukromí, aby se vyhnuli nálepkování, jakože on je určitě pedofil (ačkoliv je ona již zletilá) a že ona je s ním pro prachy. A tak ztrácí spoustu společného času, aby nebyli vyčleněni ze společnosti, místo aby byla společnost v lidské sexualitě a vztazích více tolerantní.

Téma kontroverzních vztahů mě dovedlo k napsání této povídky, tak doufám, že vyjádří to, co vyjádřit má: Neztrácet společný čas, ať už je situace jakákoliv. 🙂

,,Chytneš mě za ruku?“

Miloval jsi podzimní procházky. Jakmile v říjnu ochladl vzduch a slunce začalo svítit pomerančově, jak jsi tomu rád říkával, odložil jsi na celý podzim auto do garáže a já věděla, že jakmile za sebou zavřeš dveře kanceláře, vyzvedneš mě ve škole a budeme se každý den procházet, dokud nezačne západ slunce.

Já tvé procházky ale nenáviděla, braly mi svobodu. Ačkoliv mě ono temnější světlo dělalo trochu starší a neútočily na mě najednou ode všech podivné pohledy, vždy jsi mi řekl ne…
,,Chytneš mě za ruku?“
,,Tady ne, zlatíčko, tady je moc lidí…“

A tak jsme se neprocházeli spolu, ale jen tak vedle sebe, oba ruce v kapsách a bavili jsme se, jako táta s dcerou. Protože jsi měl strach. Z toho, co si kdo myslí. Ale co je komu do nás dvou? Co je komu do toho, že ty máš vrásky a mě se sem tam ještě objeví nějaký ten pupínek? Z toho jsem měla vztek. A taky zmatek, protože vždy po příchodu domů jsi mě najednou začal líbat, tvé chlapské ruce mě celou horlivě dobývali, až jsem si kolikrát pomyslela, že pubertu máš ty a ne já.

Takto se to den, co den opakovalo, dokud nezačalo mrznout. To už jsi procházkám příliš neholdoval a tak jsi mě ze školy vyzvedával autem a já tě mohla vždy přivítat vzrušujícím a hlubokým polibkem, držet s tebou řadící páku nebo mě nechat se hřát tvou rukou mezi stehny, než mě pořádně ohřálo topení.

Byl poslední školní den před vánočními prázdninami a ty jsi nepřijel. Zima mě celou propichovala, už jsem chtěla sedět vedle tebe a mít tvou ruku. Říkala jsem si, že jsou teď před svátky všude zácpy, ale po půl hodině přešlapování na místě jsem se rozhodla, že ti zavolám. Byls nedostupný. Přeci by napsal, kdyby mě nemohl vyzvednout, říkala jsem si.
Zimou mi o sebe cvakaly zuby, pomalu už jsem nebyla ani schopná prsty vytočit tvé číslo a ani nevím, jestli jsem se více třásla strachem nebo tím mrazem. Vydala jsem se honem na autobus domů. Celou cestu jsem myslela jen na to, kde proboha vězíš, proč máš vypnutý telefon a kde tedy jsi?

Po příchodu domů jsi nikde nebyl. Stála jsem jak trubka u topení s telefonem v ruce a hrozně jsem se bála. Chyběli mi tvé ruce! Když jsem z něčeho měla strach, pomohlo mi jen tvé objetí nebo tvůj dotek, tvé pohlazení, ale teď jsi to byl ty, o co jsem se tak bála!

Čas příšerně pomalu ubíhal. Byla už pomalu noc a nezjistila jsem o tobě od té doby nic, než jen to, že jsi odjížděl z práce dřív. Tak mě podvádí nebo co? V mé hlavě se už rodily naprosto iracionální představy a nezbývala jiná možnost, než vytočit číslo nejbližší nemocnice.

Ano. Znali tvé jméno. Bouračka. Zatmělo se mi před očima. Je to vážné, přístroje, pokoj 18, je to vážné, přístroje, pokoj 18… jediná slova, která jsem byla schopná udržet v mysli. Vybrala jsem peníze z kasičky, zavolala si taxi a jela za tebou.

Je to vážné, přístroje, pokoj 18…

Pokoj 18… Vypadáš… pomerančově. Celý potřený desinfekční látkou, skrze kterou prosvítají odřeniny a obrovské boule, čouhá z tebe spousta hadiček, oči máš přivřené a beznadějně se na mě díváš. Hystericky se rozpláču a jdu si pomalu sednout k tobě. Zavíráš oči. Tvůj tep na kardiografu se zpomaluje.
S velkou snahou otevíráš ústa a sípavě se mě ptáš:
,,Chytneš mě za ruku?“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *