Reaven: „Proberte ji“ slyšíš hlas jako by zdálky. Studená voda v obličeji tě ale probere. Naproti tobě sedí doktor Brighton. Vedle něho jeden z jeho poskoků. Rychle zjistíš, že sedíš na židli, ovšem s rukama připoutanýma k opěradlům a s nohama připoutanýma k nohám židle. Ale tentokrát zjišťuješ, že nejsi nahá. Máš na sobě bílé lehounké šaty. Díky vodě, kterou na tebe chrstli jsou v podstatě průhledné. Evidentně jsou ti i menší. Prsa napínají látku, která díky mokru se na tvoje tělo úplně přilepila. Zjišťuješ, že šaty jsou velmi krátké. Spíše je to pouze košile. Nohy ti vůbec nezakrývá.
Darkmina: ‚Opět připoutaná, to jsem si moc nepolepšila. A co to mám na sobě?‘ „Pusťte mě. Chci odtud pryč, slyšíte?“
Reaven: „Doufám, že jste si užila svojí exkurzi po našem zařízení bez průvodce.“ začal doktor. „Ale dovolte, abych se ještě jednou představil. Jmenuji se doktor Brighton. A jste zde pro to, abychom vás vyléčili. Pokud se budete i nadále pokoušet utéct, budeme muset přijít k drastičtějším věcem a to doufám nechcete, že? Budete tedy spolupracovat?“
Darkmina: Snažila jsem se uvolnit, ale nepomohlo to. Pouta byla napevno, když jsem sebou pohnula zařezávaly se mi do kůže.
„To bolí, chcete mě snad takto potrestat? Abych měla ruce i nohy samý šrám? Třeba by jste mi mohli vyříznout jazyk, abych už mlčela navždy, ne? A už po několikáté říkám, že se nemám proč léčit, to by se měl léčit spíš můj manžel, protože to je nehorázný tyran a ochmelka.“
Reaven: „Vidíte, takto by správná žena o svém manželovi nikdy mluvit neměla. Myslím tedy, že je čas na začátek vašeho prvního sezení.“ Říká Doktor a úmyslně přeskakuje všechny tvé dotazy a připomínky. Pouští potichu pomalou hudbu. Začne na tebe pomalu mluvit. Jeho hlas je najednou takový příjemný. „Zhluboka dýchejte. Nádech a výdech. Zhluboka. Zavírají se vám oči… Chce se vám spát.“
Darkmina: „Jistě, vy mě stejně nebudete poslouchat a budete si pořád říkat jen to vaše.“ ‚Najednou se cítím nějaká malátná, co se to děje? On se mě snaží uspat, nesmím usnout, nesmím…‘
Reaven: Nejde tomu odolat. Propadáš se hlouběji a hlouběji a přitom vnímáš jen doktorův hlas. „Tak teď jste v hlubokém transu. Vnímáte jen můj hlas. Je vám takto velmi příjemně. Teď zkusíme něco jednoduchého. Vždy když uslyšíte tuto melodii upadnete do tohoto tranzu, kdy mne budete na slovo poslouchat. Po celém těle vám přejede vzrušení a usadí se ve vašem klíně. Až budete v tranzu zeptáte se „Co pro vás mohu udělat Pane?“
„Rozumíte?“
Darkmina: Ještě nikdy mě nikdo nezhypnotizoval, takže jsem nevěděla, že je to tak jednoduché. Vůbec se tomu nedá odolat. Jen člověk chce dělat a říkat to co mu říká ten druhý.
„Ano, pane.“
Reaven: „Tak teď se pomalu začněte probouzet. Pomalu. Po probuzení se budete cítit šťastná a vzrušená.“ Doktor vypíná melodii a čeká až se plně probereš.
Darkmina: ‚Co se to teď stalo? Vůbec nevím, ale cítím se nějak jinak, lépe. A je mi moc dobře.‘
Reaven: „Jak se cítíte?“ Jednoduchá otázka od doktora. „Cítíte se jinak?“
Darkmina: „Ano, cítím se velmi dobře.“
Reaven: „Dobře.“ Doktor vstává a opět pouští tu zvláštní melodii.
Darkmina: ‚Zase je tady ta divná atmosféra, nutí mě to se cítit dobře, snažím se bránit, ale je to silnější než já.‘ „Co pro vás mohu udělat, pane?“
Reaven: „Šikovná. Teď zkusíme něco dalšího. Nyní vždy, když uslyšíte ‚moje dceruško‘ nebo ‚moje holčičko‘ přepadne vás šílené vzrušení, které vás donutí slastně zasténat. Budete mít neodolatelnou chuť se uspokojit. Je to jasné? „
Darkmina: „Ano, pane.“
Reaven: „Tak teď se opět pomalu probudíte. Opět se vaše vzrušení zvýší.“
Darkmina: Pomalu otevírám oči a první co spatřím je doktor Brighton. Nevím jestli se mi to zdá, ale strašně mě přitahuje. Úplně planu touhou, nejraději bych ze sebe strhala ty šaty a nechala se od něho obšťastnit. ‚Co se to se mnou děje?‘
Reaven: „Tak myslím že pro dnešek je toho dost. Prosím, nechte se dobrovolně doprovodit do své cely a o nic se nepokoušejte. Slibuji, že zítřek se vám tu již bude zdát mnohem lepší.“
Darkmina: „To je všechno? Nemohli bychom ještě pokračovat? Nějak se mi to začalo líbit.“ Vážně nevím co to se mnou je, takhle jsem se nikdy nechovala.
„O-omlouvám se, nevím co se děje. Nemyslete si, že jsem nějaká… no prostě jedna z těch žen, to nejsem. Ale mám teď takové myšlenky, takové erotické. To je normální? Nikdy se mi to nestalo.“
Reaven: Doktor se pousměje. „Nebojte, to je naprosto normální a v pořádku. To jen na povrch vyplouvá vaše ženská stránka. Jen se jí nebraňte. Bohužel ‚moje holčičko‘ pro dnešek musíme končit. Zítra ale určitě budeme pokračovat.“
Darkmina: „Ááách, ale pane doktore, ááách, zrovna teď jsem vážně vzrušená. A hodila by se mi pomocná ruka, nebo klidně i něco jiného.“ Koketně na něho mrknu, zvednu se a jdu pomalu k němu.“
Reaven: Doktor se jen usměje a někomu za tebou pokyne. Zase na sobě cítíš pevné paže. Jeden z poskoků. Odpoutá tě a pokyne ti, aby jsi ho následovala. Doktor zatím někam zmizí.
Darkmina: ‚Ach jo a co mám teď dělat? Jsem strašně vzrušená, potřebuji to a hned. Ale kdo mi s tím pomůže?‘
Reaven: Pohůnek tě pomalu vede k tvojí cele. Když už se blížíte, procházíte kolem jedné cely kde jsou otevřeny dveře. Nakoukneš tam a vidíš tu dívku co tě holila. Je v prostředku cely připoutaná řetězy. Oblečená pouze v těsném korzetu. Všimneš si, že na bradavkách má nějaké svorky. V obličeji se jí misí bolest, strach a vzrušení. V puse má velký roubík, do kterého sténá. Za ní stojící pohůnek jí přes hlavu přetahuje koženou masku, která má otvor pouze na nosní dírky. Poslední čeho si všimneš než tě tvůj pohůnek popostrčí je, že má velmi podivné kalhotky/přístroj v klíně. „Neměla tě nechat utéct. Teď jí čeká trest. Ty raději nebuď tak hloupá“ Vysvětluje ti tvůj doprovod.
Darkmina: ‚Chudák dívka, to jsem vážně nechtěla, aby kvůli mě trpěla.‘ Poslušně se nechám dovést do své cely, ale co teď?
Reaven: V cele ti nasadí pohůnek ještě kazajku. A zavře. Ocitáš se ve tmě. Unavená a nesmírně nadržená.
Darkmina: ‚Tohle je vážně za trest, ale já přece jsem nevinná. To můj manžel je tyran a chtěl se mě zbavit a povedlo se mu to. Proč to mají muži tak jednoduché? Je to vážně nespravedlivé.‘
Reaven: S těmito myšlenkami se převaluješ dokud neusneš. Ráno tě probudí otevření dveří. Pořádně ani neotevřeš oči, když tě ta dívka co si jí utekla pomáhá zvednout. A dává ti najíst. Stále je to to samé jídlo bez chuti. Dívka vypadá v pořádku, ale je k tobě ještě více odtažitá. Vypadá to, že toho moc nenaspala.
Darkmina: ‚Je mi líto, že jsem ji takhle ublížila. Musím to nějak napravit.‘ „Omlouvám se, že jsem vám udělala problémy, nechtěla jsem vám ublížit. Pokud můžete, prosím odpusťte mi. Pokud pro vás mohu něco udělat, řekněte mi to. A děkuji vám za pomoc.“
Reaven: Evidentně není v náladě na povídání. Jen ti dává lžíce plné jídla. Ale již není tak napjatá.
Darkmina: ‚Nebudu na ni naléhat, pokud bude chtít, sama se mnou začne mluvit. Jsem zvědavá co mě dnes čeká. Už jsem se smířila s tím, že si tady nějaký čas pobudu, snad to nebude moc dlouho.‘
Reaven: Po jídle jsi na chvíli opět sama. Ale netrvá to moc dlouho. Do dveří vchází doktor, který ihned rozdává příkazy. Najednou je tvoje cela téměř plná. Z toho chaosu a rozkazů vyrozumíš, že tě mají obléct a že ti přijela návštěva. Za chvíli máš na sobě šaty jen v rychlosti ti zapomněli pod šaty dát cokoliv jiného. A už tě vedou chodbou do jiného křídla ústavu.
Darkmina: ‚Kdo za mnou asi přijel? Doufám, že ne manžel, možná matka a nebo někdo ze sourozenců a nebo některá přítelkyně. Jsem vážně zvědavá. Také mi mohli dát spodní prádlo, takhle se cítím téměř jako nahá.‘
Reaven: Za chvíli tě dovedou do místnosti. Zůstane u tebe jen doktor. Za chvíli do místnosti vchází tvoji rodiče. Matka zjevně několik posledních hodin probrečela a otec je celý zaražený. Posadí se. „Moje dcero, přijeli jsme za tebou ihned jak jsme se to dozvěděli. Nechceme tě více rozrušovat a pan Doktor a tvůj manžel nám již stejně vše řekli. Přijeli jsme se sem jen podívat zda je o tebe řádně postaráno. O čemž nás ujistil zde přítomný doktor.“ Matka se opět dala do pláče “ Moje holčičko, moje malá holčičko.“
Darkmina: „Ááách, maminko a tatínku, jsem ráda, že vás oba vidím. Maminko prosím neplač, moc mě mrzí, když vidím jak pláčeš.“ Musela jsem se odmlčet, protože už to na mě zas šlo, ta neovladatelná vášeň a touha. „Pane doktore, pomozte mi, prosím. Ááách, už zase je to tady, prosím udělejte s tím něco.“ Nemohu to ovládat, cítím vlhko mezi nohama, pomalu mi to teče po stehnech, jestli se něco nestane, tak nevím. Vidím ustaraný a uplakaný obličej mé maminky, otec se tváří, že je vyveden z míry, ale jinak na sobě nedá nic znát. ‚Prosím, ať se něco stane.‘
Reaven: Tvůj otec i matka si všimnou, že se nějak chvěješ a ošíváš. „Vypadá to, že budete muset odejít. Bohužel to vypadá na další záchvat. Prosím, pojďte za mnou. Ošetřovatelé se o vaší dceru již postarají.“ S tím se začnou tvoji rodiče zvedat a odcházet. „Pa holčičko moje.“ Ještě ve dveřích řekne tvoje matka. Pak se dveře zavřou.
Darkmina: „Ááách, už ne, už dost. Už dost. Ááách, už to nevydržím, nééé.“ Konečně, už se mi ulevilo, konečně. ‚Už se to nedalo vydržet, ale konečně jsem vyvrcholila, ještě nikdy jsem nic takového nezažila. Je to velmi příjemné, moc se mi to líbilo, chtěla bych to zažít častěji. Jen mě to trochu unavilo, jsem taková malátná, ale ten pocit za to stál.‘
Reaven: Chvíli potom co si se vzpamatovala tě už odvádějí do cely. Tam se snažíš odpočívat, ale stále musíš myslet na dnešní ráno. Oběd probíhá stejně jako snídaně. A po něm tušíš další sezení s doktorem.
Darkmina: ‚Jsem zvědavá co mi řekne doktor, akorát od něho nebylo moc hezké, že rodičům řekl, že mám záchvat, protože to vůbec nebyla pravda. Jsem zvědavá co mi řekne, když se ho na to zeptám. Jen je škoda, že jsem si s rodiči nemohla víc promluvit, zajímá mě, co se stalo od té doby co jsem zde.‘
Reaven: Jak si čekala, jen několik chvil po obědě za tebou opět přišel pohůnek. Opět tě dovedl do místnosti kdy si den předtím již měla sezení. Posadí tě na židli a opět tě připoutá.
Darkmina: ‚Nechápu proč mě pořád musí poutat. Jasně, jednou jsem se pokusila o útěk, ale jinak přeci nejsem nijak nebezpečná, nebo ano? Zřejmě se mě bojí, jinak si to neumím vysvětlit.‘
Reaven: Potom co tě připoutá zůstáváš už o samotě s doktorem. Ten nemarní čas a pouští tu melodii co tě již rychle dokáže dostat do tranzu. „Dnes sis vedla dobře. A mám tu pro tebe další úkoly. Ať se budeš snažit jakkoliv nebudeš moci dosáhnout vyvrcholení. Orgasmus ti nejprve budu muset povolit. Zároveň tě normální oblečení bude všude škrábat a štípat. Nejraději se budeš cítit nahá. Nesneseš spodní prádlo, které je jen pro ty co mají co schovávat. A pokud se již budeš muset obléci, vždy to bude muset být jen oblek z kůže, saténu či sametu, ale ze všeho nejraději budeš mít na sobě můj nový vynález. Latex. Rozumíš všemu?“
Darkmina: „Ano, pane.“
Reaven: „Takže teď se pomalu probuď a zjistíme zda vše funguje jak má.“
Darkmina: ‚Opět sedím naproti panu doktorovi. Cítím se nějak nesvá, všechno mě svědí a škrábe, oblečení mě dusí. Nejraději bych se svlékla a byla jen tak, ale to přeci nejde.‘
„Prosím, nemohu vydržet v tomto oblečení, dejte mi něco jiného.“
Reaven: „Do teď jste si na něj nestěžovala. Pokud se vám nelíbí tak si ho klidně svlékněte. Vzpomeňte si co vám říkala matka: ‚Moje dceruško, brzy se uzdrav.‘ Pokud vám svléknutí šatů pomůže s uzdravením, neměla by jste se tomu bránit. Na nahotě není přeci nic špatného. Naopak nahota je lidská a přirozená. Vždyť jak přicházíme na svět.
Darkmina: „Ááách, ale přeci normální lidé nechodí nazí, ale oblečení. Naopak blázni pobíhají nazí, vždyť i vy jste říkal, že to není normální. Myslím, že ze mě chcete udělat blázna. Je to tak?“ Při mluvení si svlékám své šaty, nemohu si pomoct, prostě musím a opět je tady ta touha a vzrušení. Co mám dělat? „Ááách, pane doktore, to přeci není normální.“
Reaven: „Nebojte, je to naprosto lidské. To jen dnešní svět není normální a považuje za normální to co je proti přírodě. Nebojte, myslím že než dnes jak ode mne budete odcházet, tak pro vás najdeme něco vhodnějšího.
Darkmina: „Dobře, věřím vám, ale doufám, že mě nějak nepodvedete. A zůstane to jen mezi námi, nechci aby se o tom někdo dozvěděl.“
Reaven: „Nebojte se“ a něco si zapisuje. ‚Stále odolává nahotě. Budeme muset zesílit hypnózu.‘ „Tak, myslím že máme ještě chvíli času na další posun ve vaší léčbě.“
Darkmina: „Mohu mít otázku?“
Reaven: „Ptejte se.“
Darkmina: „Ale doufám, že ke mě budete upřímný a nebudete na mě zkoušet ty své doktorské věci. Chci se zeptat, k čemu mi bude, že se naučím chodit nahá?“
Reaven: „Protože být nahá je přirozené a sexy. Samozřejmě netvrdím, že by jste tak pak měla chodit všude mezi lidmi. Ale pokud se naučíte vážit svého těla, budete si pak více věřit a tím budete na správné cestě za vyléčením.“
Darkmina: „A s čím se vlastně léčím? Říkal jste s hysterii, ale co to přesně znamená? A trpí tím hodně žen?“
Reaven: „Mám hodně případů. A specializuji se na to. Myslím, že je zbytečné zatěžovat vaší hlavinku těmito věcmi.“
Darkmina: „Ale přeci, když se mám uzdravit, tak musím vědět co mám za nemoc.“
Reaven: „Vy to vědět nepotřebujete. Vy musíte věřit mě. A řídit se mými radami a nařízeními. To vám stačí.“ Doktor začíná znít podrážděně.
Darkmina: „Myslím si, že vůbec nemocná nejsem. Jen jste si to vymysleli s mým manželem, aby se mě mohl zbavit. Je to tak? Protože jsem nikdy o této nemoci neslyšela.“
Reaven: „A dost“, řekne doktor přísným hlasem. A pustí nahrávku s tou zvláštní melodií.
Darkmina: „Jen jsem si s vámi chtěla promluvit.“ ‚A opět jsem jakoby mimo své tělo, je to zvláštní pocit.‘
Reaven: „Myslím, že je čas opět na pár věcí. Vždy, když uslyšíš ‚to je jedno‘ nebo ‚na tom nezáleží‘ tvá mysl najednou bude prázdná. Bez otázek. Budeš se cítit tak lehce. Jediné na co se tvá mysl začne soustředit budou tvé sexuální potřeby. Začneš dychtit po jejich naplnění. Tím se začne tvá mysl zaobírat.“
Darkmina: Poslouchám hlas, který ke mě jakoby odnikud přichází. Je to zvláštní, ale je takový uklidňující.
Reply